Založit webové stránky nebo eShop

LITERÁRNÍ ČINNOST a BÁSNĚ

Nové články

Démon, hororová poéma

Výbor nonsensové poesie Pavla ŠVECE (umístění za Fragmenty, na konci)

Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci

Literární činnost

obsah:

 

1) Fragmenty básní  vztahující se ke Dni černých obrazů

2) Výbor básní Pavla Švece ze sbírek nonsensové poesie Doktor a Holub a Kdyžtuyettižil z let 2006 - 2008 

3) Démon, hororová poéma, 2005

Báseň o dívce, která má děsivé sny o Démonu noci 

 

 

             FRAGMENTY                                                                                                                                           

 

                                              DOTEKY HLASŮ

Zabloudila jsem.Světlomrtvá jeskyně

je má sokyně, jenž nejde  z a b í t .

Rozervané dlaně

se chytají ostrých stěn života

a můj Osud mi chce nabít.

                                         Ale proč?

Co jsem udělala špatně?

                          *-*-*

                                       Sama nevím.

Sedím  a na studeném kameni

Pozoruji černé mušky v černé tmě.

Slyším  h l a s y  jak mě volají

  na

     samém

               dně

                    Propasti.

                        *-*-*

Sestoupila jsem dolů,

                                 dolů do Hlubiny,

abych si sáhla až na dno svých sil.

A pak smutky ze mě padaly jako laviny.

ZVOLALA jsem do TICHA :

„Miláčku, mé přání je, abys tu se mnou byl!,

povídal si se mnou a slova sladká jako maliny

vkládal do mého srdce, té dosud prázdné krajiny.“

*************

                         ************

                                                  *************

„Vyveď mě, prosím, ze zajetí

---z té věčné tmy,

nechť se alespoň má  duše rozední

a mé tělo ať skončí v tvém objetí.“

************

   ****************

       *******************

Na svém korábu pluji jen černou nocí,

černé jsou i jasné dny.

Tvůj Hlas na mě působí životaradostnou mocí

---pak světlé a zářivé jsou mé  t m y  .

*************

   ***************** 

      *********************

Slyším  H l a s .

                       Jaká se za ním skrývá tvář?

Tváře se bříšky prstů dotýkám.

                      Jsou pouhé dotyky…

                                                  …přijímám polibky z Prostoru

 

                      HLUBINA  TEMNOTY

 Sedí a hledí do Prostoru.

Černé mraky na nebeském voru.

Na javoru sedí pták---celý černý,

jen žlutý zobák svítí v hlubině temnoty.

Pěje a přitom nevidí na noty…

Sedí na lavičce,

slunce hladí její vlas.

Ve své paměti komponuje svou hudbu zas

a noty volně létají v temném moři tmy.

*********

  *************

     *****************

TY , světlo, převozníku,

kdy vyjedeš ze břehu Zapomnění

na břeh Rozednění?

                             Vypluješ ještě někdy?

************

  **************

     *****************

Převozník  SVĚTLO  zemřel.

A nemá náhradníka…

************

  **************

     *****************

A vládce je  TMA.

Černá, neproniknutelná, hnusná…

  **********

    **************

        ****************

Zbyla jen Naděje.

                          A láska k Hudbě…

Slyší co jiní neslyší.

                           Klavír zpívá v domě…

Život běží dál.

                           Úspěch,lidí plný sál…

Osud, který něco vzal.

                             Také něco dal…

 

 Vrabec                                                 

                                                              V máji

posadili slepého na okraj starého sadu

         a on jmenoval desítky druhů ptáků.

Hluchý tápal zrakem v korunách letitých stromů

         a uviděl jich sotva polovinu.

Který z nich byl šťastnější?

         Pak potkali blázna,

jenž nesl v dlaních vrabce s přeraženým křídlem.

Chvíli nad ním stáli a jeden druhého se ptali:

         „A co s ním bude dál?“

Slepý:„Já jeho utrpení nevidím.“

Hluchý:„Já jeho nářek neslyším.“

Blázenmlčel, zahříval chvějící se tělíčko

         v horkých dlaních a zvolna odešel…

Vrabec se brzy uzdravil a pravil:

         „Blázne, ty´s  jediný

udělal to , co mělo smysl.

         Děkuji ti. Co si budeš přát.?“

„NIC. Jsem šťastný dost, protože na světě

vidím jen Dobro a dobré skutky.

Jsem tu jen host a to mě musí hřát.

Nepřipouštím si smutky

  • a svět je rázem snesitelný.

 

Naděje

Chraňme si jí. Opatrujme si jí.

Jde s námi celým životem,

provází nás a dříme v duši každého člověka.

Když nás nepřízně osudu bijí a černé myšlenky

hlodají do mozků stressy zeslabených,

tak právě Ona vstává a tasí své zbraně.

                        Hrrrr na ně, na ty chmury!!!

Naděje…, chraňme si jí a hýčkejme

                                                       a vyčkejme…

                        Život není bez děje.

Nechme jí vstoupit do našich duší,

tu Naději Ochranitelku, jež dává sílu a moc,

která přeměňuje černou moc chmurů v nadějný slunný den

a splní kdysi zapomenutý toužebný sen.

Zoufalec, co v Naději nevěří, se topí v okeánu

plném nenasytných chobotnic, jejichž ramena

ho stahují do hlubin a zbavují posledních sil.

A utopí toho nevěrce v naději v bezuzdé beznaději.

Ona však, ona však stejně přijde a přijde později,

až v ní každý stejně uvěří. To je… Naděje.

A kdo v ní na poslední chvíli nedoufá

a nevěří, že se něco změní (ten věčný ahasver),

světlo Naděje se rozplyne a tmou se rozplyne zoufalé ticho…

Naděje je víra,

sličná víla oděná v nahotě

všedních dní. Víra sama v sobě

v každé době,

toť věčná radost všedních dní.

Já pěji tuto píseň, ať to každý čtenář ví!

 

                                                              Praha, 1.4.2006

Co se to děje…

 

Co se to děje?

Stíny mizí v průchodu

a Smrt si pěje

píseň za pochodu.

         *

Tóny klavíru vyletují

otevřeným oknem ven.

Bílé vločky poletují

a líbají lípy šedý kmen.

         *         

Smuténka obchází město.

Neštěstí se stalo!!!

Smrt si zadělala těsto,

malé dítě se ptalo,

                            proč se to stalo?

         *

Někdo křičel: „Osud!“

Druhý zvolal: „Smůla!“

Třetí mlčel dosud.

A čtvrtý prohodil:

                        „Bohu bych nedal ani bůra!“

         *

A tak se věci mají.

Nic nelze vrátit zpátky.

Života se osud nají.

Neutečeš zadními vrátky!

 

                                                                        Praha, 1.4.2006

           

Výbor z nonsensové poesie ze sbírek Doktor & Holub a Kdyžtuyettižil z let 2006 – 2008

 

Pavel Švec

Krátké, vtipně psané básničky nonsensového typu většinou vznikaly v období let 2006 až 2008 na půdě zoologické zahrady v Praze. Často v nich vystupují živočichové a lidé, kteří v zoo dělají či dělali. V některých básních nekladu důraz na správnost češtiny, je to jednak kvůli rýmu či charakteru textu. Tak snad se Vám, milí čtenáři, budou líbit.

 

Voda

 

Voda teče

Čas se vleče

Vlečka z křečka

Vzniká tečka.

Na kolejích v alejích

Je to jako v galejích

Horko, ocel, dělník zvracel,

Když se z práce vracel.

 

Komár

 

Lampy svit

A tužky třpyt

A komár bit na stole leží

Měsíčník beztečný

Celý svěží

Aby pomoc dal

Kladivo bral

Se hnal

Bum bal bil nebo byl

Komára ráddobil či dodobyl

 

D. a H.

 

Sešli se dva

Doktor a Holub

A básně psali,

Kde na to intelekt brali

Neví  ani jeden.

Tedy – dali je do beden

A do vozu vsadili

Vezli je dál

Vjeli s nimi do bezu

Kde bláznů je bál

A tak dál..

 

 

Kniha

 

Holub si lámal hlavu

Jak vynalezne knihu

Vzal si list a lávu

A myslel na svou slávu

Doktor se divil,

Ale proč to nezkusit!

Půjde na to, až bude syt

Běžte ty dva poprosit

Nějakou tu knihu si vyprosit

Oni to vykoumají

Až detaily prozkoumají

Pak to bude bomba

Do intošů sonda

List a list, to je kniha

Jsem si lidi asi jist!

 

Plotice

 

Šeří se. Spadlý šeřík zčeří  v čeřenu vodu

Kolik svodů

Zažila plotice jménem Zlatice???

Navštívila obřadní síň Votice

Kde chyběla jim hadice

Lekla

Jeptiška klekla a řekla ámen

 

Opice

 

Opice, opice, chytrá je velice

Telefonuje, až ji bolí palice

A úplně zapomněla, že jde na ní stolice

Co stalo se? Se dozvíte

A do to nevíte - - -brzy se to dozvíte!

 

Tyranka

 

Svírala a týrala mé hrdlo

A něžně přitom říkala, ty trdlo

Líbala mě na čelo i na pusu

Joo, to bylo opusů

Bylo mi děsně fajn

A pak mě přejel kombajn

Smůla, smůla houká sůva

Při noční seči přejel mě kombajn

To jsem již řek, za volantem Řek

To jsem ještě neřek, jo ještě l

Kdy se toto poštěstí

Nepřežít takové neštěstí!

 

Pampalíny

 

Já su malý Pampalíny

Mám doma Sunar, občas plíny

Ještě řádně netuším

Co jsou vnitřní splíny

Chytám nejraději rybylíny

Užovky křísím polibkem

Lidé jmenují mne dobytkem

Mě to ale nerozhází

Užovka již tělem hází

A Pampalíny chudák v ní

Zkoumá svaly masivní

 

Had

 

To bylo tak, jednou to bylo

A již není, není tomu ne jinak

Kdyby mrtvej had nebyl

Dral by se jako drak

Pro dar jak debil?

Kde byl had, když ještě žil

Než život za život položil?

Někde v díře propil mzdu

Do halíře!

Je to  k nevíře

Co ten had je za zvíře

Chudák civí do prázdného talíře

 

Pes na bezince

 

Na bezince sedí pes

On se bál a hlasitě hles

Za psem hustý les

A v tom lese ples

Andělé  a víly bdělé

Lezou čertům do ... koše

Pro dobroty i rozkoše

A pak jdou do roboty

A nemaj boty

Na palouku, kde puštík houk

Tuto báseň napsal brouk

 

 

 

Na potoce

 

V potoce voda běží

V létě sněží

9sil má mnoho sil

Konipas 100x prosil

Abych ho vodou rosil

Vydra se tomu smála

Vody se trochu bála

A byla jedna z mála

Která řekla

Že v létě nasněží

Ale svítí slunce

Má asi pravdu, pod vousy si dím

U potoka cpu se strdím

 

V pralese

 

V pralese se Pavel nese

Místo hub kupodivu našel dub

Na stromě havran seděl

Na exota v klobouku s podivem hleděl

V zobáku si nesl kelímek

Čuměl na to mladý jelínek

Komáři sají jako diví

Mojí krev s gustem pijí

Divím se, že jsem ještě živý

Plác – a komár BÁC!

Tak proto...

 

Moucha na toaletě

 

Moucha sedí na záchodě

V každém druhém vchodě

Dívá se tam na klozet

A učí se psát Zet

Nejde jí to, je jí líto

Že hloupá bude opět

A jak se píše pět

Také neví

A to chce být doktor vět

Pardón – správně je to věd!

 

Lenivec

 

Lenivec lenivý stále snivý

Sní neustále o tom

Že jednou rozbije atom

Co je na tom rozbít atom

Řekl vědec Tom!

Umění je zasnění vymyslet tu kravinu

A spustit lavinu oslovin

A pak to dát do novin

Aby si to lidé přečetli...

 

Tele

 

Tele mělo vizi

Že si koupí televizi

Bude se dívat

Potom se líbat

S jalovicí jalovou

Hází po ní očkem

Potom pohne bočkem

A pak zjistí, že je levobočkem

To bylo slz, , vzal si prs

Jako dudlík a smál se mu pudlík

 

Vohradník

 

V zoologické zahradě

Žije ve vohradě zahradník

Pak objal vohradník

A ten se vohradil

S proudem se poradil

A vpustil ho do těla

A rozpálil zahradníka doběla

Z toho plyne, že zahradník

Pěkně podcenil vohradník

 

V Libanonu

 

V Libanonu Doktor líbá Annu

Holub si radši kous do banánu

To nedělej!!! Varuje ho Ilonka

Tak zběsile

Až jí praskla silonka

Arabové jsou v přesile

Utíkej zběsile!

Kašli na Libanonku

A zlíbej radši neonku

Ta má totiž chladnou hlavu!!!

 

Z Indonéské džungle, pavilonu v Zoo Praha

 

Tam v říši deštných par

Žije strašný gibbon lar

Koupil si jar

A gibbonce ho dal

Jako dar

Do říčky ho pak dali

A orangutani je u-dali

Denisa zanechá práce

A dělá opicím rádce

Ale letěla tak

Že pak

Zakopla o řádek

A klela, ty zlořáde!

 

Na pařezu

 

Na pařezu v místě řezu

Řízla kdysi pila do dřeva

Říkala mi lepá děva

Byla celá zedřená

Vzpomínky mám na pařízek

Zpíval čížek a žral jsem řízek

Vzpomínám na ty děje

Kde v noci mají víly reje..

O tom rejsek příběh pěje

 

Svítá

 

Svítá. Nový den vítá Vítek

S Vitanou

A nové myšlenky na mysl vitanou

Myš do Lenky narvala podkolenky

Jitro bývá chladné

Dím dívce vnadné

Opálit poprsí je dnes tak snadné

Slunce hřeje, paprsek jak kolt

Šimrá slečnu na dekolt

 

Pan Ilon

 

Pan Ilon sbalil silonku

Silonka ze silonu silou strašnou

Pana Ilona škrtila

Síla silonky svírá krk a Smrt má oběť

Když škrtí tu lidskou havěť

Muž tahá nůž

Smrti po krku jde

Smrt ale již mrtvá je

Tak kdo vlastně vyhraje?

 

Plch

 

Na plechu sedí plch

Z plechu prch a dělal neplechu

Není to k poslechu tato báseň

A tak si ukous jarní lechu

Díval se po zaječím slechu

Ucho ušáka se plchovi líbí

Chtěl by taky, ale bílý!

 

Pohled do ráje

 

Tento večer nemá řád

Neřád – a tak jdu spát

Budík TIK TAK

A zpívá pták

A přináší sen

Za chvíli je bílý den

A rosa padá do kraje

Miluji ten pohled do ráje

 

Růže a voják

 

Velitel zavelel

Aby ten plevel voják vyplenil

Vojín nelenil a navštívil Kolín

Kde má major (nebo magor) velín

Smrt růžím!

Tak heslo znělo

A znít tvrdě mělo

Růže se tvrdě bránila

Vojáka i celé vojsko

Těžce zranila a majora zabila

Proto mají růže ostny!

 

Vít

 

Vít stojí u chrámu sv. Víta

Mohl tam být a jaro vítat

Nějaký pán chtěl Víta bít

Proč Vít měl být blbem bit

To neví nikdo – ale někdo snad

Ale proč na druhou stranu Vít měl být

U chrámu sv. Víta?

On si totiž spletl cestu

Když zapomněl si vestu

A v ní mapu na Vítkov!!!

 

Houska

 

Vzal jsem si housku

Po jednom kousku, salám a nůž

A vyrazil s deutrem na hrad Housku

Vyšel jsem kopec jako soumar

A viděl tam krásnou dívku

Jak aplikuje na rty růž

Mene tekel! To je ňáká brána Pekel?

A já se čertů tolik bál

A ráj je tak blízko...

 

Silná síla

 

Silná síla na silnici

Pšenku sela

To je psina, že ta síla

Tak silná byla

Že vysílená pšenku sela

Růžová silenka u cesty se smála

Že si Lenka

Zapomněla doma myšlenku

Myš Lenku dohnala

Myšlenku do hlavy vehnala

 

Lopata

 

Lopata v rukou opata

Je nebezpečná věc – to je po staletí dáno

Snad ještě horší je to dáno!

Po modlitbě v zšeřelé jizbě

Zcela jistě ten opat

Se hanbou propad

Nic na plat, nevydělá si ani na plat

Světcipráce příliš nejde

Co na tom ale sejde

 

Přízvuk

 

Přízvuk má

Důležitý zvuk

Slovo se řítí

A je to v řiti

V Řitce

Řídké cosi

Kohosi kosí

A na louce zní

Ostré kosy

 

Práce

 

Přišel ráno malý podlý zrádce

Že má mnoho práce

Potřebuje člověka mladého věku

Aby pro něj konal

Ten před ním

Totiž brzo ráno skonal

A ten další

Dnes navíc stonal

Práce není žádný med

Toho, kdo chce makat hned

Toho zrazuji od té hlouposti

Dělat umí každý blb

Proto má velbloud hrb

 

170

 

Sto sedmdesát

170

Jedno sto sedmdesát

1 a 7 a 0

Je

Dohromady psáno 170

Sedmdesát a sto

Je opět tolik

Kolik je 200 bez 30.

 

***

 

*** proč by měl být?

To jméno zní jako ozvěna not

Kdo mi dá odpověď?

Přišla by vhod

Někdo to ví a nepoví?

Přemýšlím kvapně, však neztrácím dech

Času je málo, proto ten spěch

Žít či jen tak snít?

Mnozí to znají

Jak hezké je mít

Četně tu stát

A nikoho neporanit

 

Jedle

 

Hele jedle

Jsem z ní vedle

Lesník v hájence

Vaří si knedle

Borovice jako svíce

Směje se ještě více

Smrk si frk akorát

A smutně dí

Je to smrt

To on ví

Vánoce stromy zabíjejí

 

 

Zapadaná víska

 

Padá. A mě napadá

Jak to dopadne jakmile zapadne

A zapadá sněhem ta malá víska

A košatá líska

Na Vysočině

Budu si pískat

Jako vyskákaná viskača

Jak to tak vypadá

Verš se mi ne-rozpadá

Budu ho tedy lepit

Do knihy veršů pokusím se vlepit

Rým po rýmu

Vločka a vločky dvě

Usadily se na dřevě

A ve dřevě brouk

Na ty vločky divně kouk

A potom fouk

A to je obleva!

 

Noc

 

Noc má děsnou moc

Mlha a tma

Ty dva

Když se sejdou

Těžko se ztracení najdou

To pak

Strachy pojdou

Zahalení strachem se klepou

V rohu

A modlí se k Bohu Děs!

Skřeti se smějí

Písně děsu pějí Běs!

Chcípnul pes!

 

Mangabej

 

Dej den dej orchidej

Mám výdej

Mejdej

Energie, černá magie

Tak mi nandej pytel

A přidej den

Směje se se mangabej

Na skále má namále

Na krku korále

A to je finále

 

Nůž

 

Přišel domu muž

Že už má nový nůž

Žena vzala růž

A na zrcadlo napsala

Že konečně už

Může její dosud živý muž

Koupit tuš

A namalovat

Si ten ostrý nůž

Doma na papír...

 

Kuňky

 

Rozhodly se kuňky

Že si na trhu koupí

Do těla nové buňky

Chtěly odolávat čapím tlakům

Tak u kolejí mávají svorně

Zahraničním vla...

 

Dikobraz

 

Namaloval jednou jeden Dick obraz

A byl na něm černobílý bodlinatý dikobraz

Tasil ostny ostnaté

A straka své tělo kostnaté

Stačila ukrýt do houští

Tam se bodlák brach nikdy nepouští

 

Zmije

 

Plazí se plaz, je to zmije

Plazí se k vodě, že si hubu smyje

Od krve, když tu prve

Chytla v zoo bílou myš

Co má kožich hebký jako plyš

Slyš ty hade, křičí myší národ

Co ty seš vlastně za rod

Že pleníš ubohé hlodavce

Já jsem zmije Čipera

Jmenuju se Vipera!

 

Stavení

 

Stojí stavení

V něm stůl

Na stole sýr tavený

A chléb

Muž má holou leb

A žena skrývá škleb

Pes, který slep

Sed si na lep

A místo masa si dal

Sýr tavený

V tom stavení

Kde sedí muž

Co má holou leb

A ženě, které zůstal škleb

Jí v tom stavení

Ten sýr tavený

A muž s pleškou

Si hraje s flaškou

 

Yetti

 

Z vysokých hor přišel Yetti

A tiše povídá

Že vymyslel nový způsob diety

Že prý tlusté lidí vidí

Podnikl s nimi výlety

Vzal je do vysokých hor a skal

Hnal je jako ovce

Pak jim pěkně zatleskal

Shodili ti lidé těch pár kilo

Tak myslím, že to bylo!

 

Yetti ukončil diety

 

Yetti ukončil diety

V době

Když na trati

V horách ve všech polohách

Jednou nohou v hrobě

Leželi hubení znavení lidé

Kteří dále nemohli jít

Protože nechtěli pojít

Strašnou smrtí v mrazu

 

Yetti má dvě tváře

 

Ten se nezdá horský Yetti

To je začátek verše a věty

Je to velký proutník

Má dvě holky a to Ivety

Jednu mladou, druhou mladší

Ta má ráda oholení hladší

Ta druhá zase ráda hladí vousy

Dlouhé drsné rousy

Yetti má tedy dvě skráně

Na každé své tvářní straně

A tak si obě nevadí

Každá o svou stranu zavadí

Nebudu vám lhát

Tuto báseň napsal chlap!

 

Yetti a Kořínková

 

Yetti zavolal si Lenku

Jak přišla na tu myšlenku

Hrůzy a děsu

Napůlit kořínky a svalovinu

Na přesnou polovinu

Oddělit tyto suroviny

Je velký kus voloviny!

 

Kdyžtuyettižil

 

Když jsem tu žil

A pikle šil

Tak sem netušil

Že tu Yetti žil

Vysoko v horách

Chlad a teplo skal

Své umění získával

Když v Himaláji

Sem si četl v Máchově Máji

Viděl jsem Yettiho  a je to v háji

Rozbil jsem mýty a báje

A pohádky odsunul do fantasijního háje

Nebo ráje?

 

Důchod

 

V práci se dře

Dokud se tělo neudře

A dře se neustále

Do důchodu v jednom chodu

Pak důchod dostaneš

A dřeš dále – do úmoru

Aby si stále

Měl co strčit do huby či úst

Pokud nechceš mít půst

 

Čmelák

 

Přiletěl na sladký lák

Malý chlupatý čmelák

Již před tím si sedl na zrádný mák

Kde nezralá makovice

Mu zamotala hlavu více

Odřel si křídla o kůrky

Černého chleba, když spatřil okurky

V rukou tlusté hospodýně

Co měla břicho tlusté jako dýně

 

Slepýš

 

Slepý slepýš oslepil

Svojí krásnou slepou slepici

Svůj starý vztah

Se svou slepýší družkou

Slepýš již nikdy neslepil

Proto zvolil způsob lepicí

Že navázal nový vztah se slepicí

 

Zazděná

 

Zedník zdí a zazdívá

Ve zdi Zdislavu

A potom jí chystá oslavu

Zazděná Zdislava

Zděšeně křičí o pomoc

A to celou noc

Křičela a pěkně řičela

A celá stěna

Spadla jí z těla

Pak si došla pro palici

A praštila zedníka do čela a po palici

 

Lidožrouti

 

Dosti divoké menu

Mají lidožroutské kmeny

Každého tam hostí

Nikdo přesně neví

Kdo je sběratelem kostí

Je to děsně k nevíře

Co je lidožrout za zvíře

Vejde ze své nuzné chýše

A lačně po masu dýše

Po lidské kýtě se ve spíži sápe

Jeho lidožroutka to jako jediná chápe

 

Pytlák

 

V područí a v ručníku

Drží poručík v ruce ručnici

Zalícil na pučnici

Jelena a dělal co se nedělá

Potají  a tím se netají

Že pytlačí

Jídlo v kasárna mu nestačí

Vystřelil a minul

Ale trefil minu

A poručík byl na osminu

Možná se to stalo

Nebo taky ne

Ale stává se taky

                                                                                   Že voják zhyne 

 

*-*-*-*-*

 

D é m o n

   

     Pavel

     Švec

 

 

    ~hororová poéma~

         

 

dddddddddddddddddddddddddddddddééééééééééééééééééééééééééééééé

mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm

ooooooooooooooooooooooooooooooo

nnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn

            ~~~

    Soutok, 2005

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

        

 

Vyplašená křehká dívka seděla na čisté nemocniční posteli a hleděla do otevřeného okna. Chvěla se a z černých očí se řinuly veliké stříbřité slzy. Byla téměř nahá, zpocené tělo zahaloval bílý pláštík. Ze zápěstí stékala červená krev a kapala na staré ošuntělé linoleum v pokojíku. Zápěstí bylo odřené od kožených pout, které ji drželo pevně přivázanou k lůžku. Mladý lékař seděl vedle své pacientky a tiše s ní promlouval. Měsíc zářil na obloze a dcery jeho, hvězdy, vesele poskakovaly kolem a dodávaly noční scéně tajuplný výraz.

     „Tiše, pane doktore, je někde tady. Jde si pro mne. Nastal čas a já musím za ním. Je to má povinnost, jsem jeho vyvolená.“

    „Co by se stalo, kdybys ho odmítla tuto noc. Zapomněl by…“

    „Zabil by mne, já to vím. Nesmím usnout, již několikrát si pro mne přišel a není jiného východiska, věřte mi, pane doktore, není úniku.“

    „Pohodlně si lehni a já tu s tebou počkám. Rád bych si ho také prohlédl, protože to musí být nesmírně zajímavý tvor. Já se ho nebojím, domluvím mu a vše bude n naprostém pořádku. Zkusíme to spolu a ty mně musíš věřit,Sandro.“

    „Ne, to ne, zabije vás a to já nesmím dopustit. Již nyní se na vás velmi, velmi zlobí a vždy vás několikrát převezl. Baví se tím, chápete, pane doktore? Až mu dojde trpělivost, zničí vás. Jako mě. Nesmí už dostat žádné lidi. Já jsem poslední a jsem připravena zemřít. Nechci aby zemřely další dívky. Nechte mě jít, jsem odhodlána udělat to, o co mě žádá můj pán. Musím jít, již opravdu musím jít…“

Dlouho si povídali a doktor podal v pití dívce uklidňující léky. Tělo se spánku dlouho neubránilo. Víčka padla a odpočinek přichází…

 

 

Dnes jdeš opět do postele s pocitem,

že zlí  démoni noci tě budou žrát.

Tiskneš k sobě polštář s notným sebesoucitem,

se zlou noční můrou se chceš rvát.

 

D é m o n  přichází. Tiše. Jen skřípot

po krvi lačných zubů hrůzu nahání.

_________________________

_________________________

 

Díváš se do stropu, kde běhají stíny

z děsné ulice, která šla také konečně spát.

V tvém nitru zrodily se spleeny

a tobě začaly se hrůzně smát.

___________________________

___________________________

 

Tiché oddechování. Hluboký spánek. Démon vchází.

Naprosto tiše. Jen skřípot po krvi lačných zubů

hrůzu nahání. V tvém strachu potěšení nachází

a trápí tě a nutí tě skočit do hlubin horských srázů.

 

Nedej se! Bojuj s nočním zlem!

ON je podlý nepřítel. Ve spánku jen přichází!

Ten Démon nočních můr a stvůr

odkudsi z temného Pekla pochází!!!

 

Řádí v tvém těle, dívko snědá,

vstoupil již do tvého snu. Tak dej se do boje

s tím Netvorem noci, dívko smělá.

Tak vzbuď se! Seber své síly, zvedni zbraň a jdi!

ON chce rytířské souboje. Dej mu je!

 

___________________________

___________________________

 

Vzbudila ses… Celá mokrá od strachu

zažehneš svíci, jež svým plamenem

ozářila tvůj pokoj. O´, vosku, ty starý brachu,

díky, že svítíš tak jasným plamenem!

 

Bdělost a prudké světlo Netvora zahnaly

do ústraní pekelných komnat.

                                            Máš klid v duši své?

Ale co další noc, až přijde spánek v cele strachu,

dívko snědá!

Budeš stále bdělá?

 

Ne!  Ne!  Ne! Dostaví se opět

zas a znova a bude sdílet tvé lože.

„Ach Bože, né. Netrap mě v hrůzné noční době,

už více ne, ne… jsem jednou nohou v hrobě!

Jdi pryč, Démone smrti a zla,

netrap už mě více, táhni do hlubin pekla

- nebo chceš, abych před tebou klekla

a v pekle čerstvé koláče ti pekla!?

Mám se stát tvojí ženou a být po tvém boku,

                                                                    noční Démone?

___________________________

___________________________

 

Víčka jí opět klesla

                            a únava ji vnesla do temné noci,

spánek nesla.

Vzdáš se? Podáš se bezmoci a své nemoci?

Nebo přistoupíš na noční hru?

Což o půlnoci si udělat promoci?                                                       

Zbabělče! Byla jsi silná dost

a ON byl jen host.

Jsi kost k ohlodání.

                            Nic víc!

Najdi v sobě odhodlání.

Bij se, truvérko noci!

 

___________________________

___________________________

 

Ne. Je to silnější než já!

Dostal mě a já HO přijímám!

Nic už nemám. Ani sebe samu.

Nemám pro co žít, nechte mě už být?

Prosím

         prosím

                  prosím…

                                 (pláče)

 

 

„Tak pojď ke mně, děvko snědá.

Proč jsi tak bledá? Neboj se,

jsi-li smělá, tak sdílej se mnou lože mé,

jež už bude navždy tvé!!!

Jen pojď,

             jen vejdi,

                           vstup do komnaty Lásky…

Zda-li pak máš cudnosti pás?

To nedělám si vrásky!

Hahá, již nedělám si iluze,

panna nejsi dávno, vyhrál jsem všechny sázky!

Copak je to hřích? To přec Peklu nevadí

tady si každý poradí!!!

Tak pojď a vejdi…“

                            (Démon se ukrutně směje)

 

 

Podlehla. Sráz na ní volá,

již nemůže dále, neodolá.

Život volá vale… Bojí se, bojí, zároveň láká…

Okno otevřené dokořán zvolá

                                            t a k   p o j ď…

Smrt je jen přestupní stanice,

tak neboj se nic více!

 

Strachem mrtvé tělo dívky na posteli leží,

ze svící zbyla jen kapka rozlitého vosku…

V Pekle velké ohně hoří a chodí černí kněží

kolem páru, jež obřad budoucí svatby tvoří.

Všichni se srdcervouce smějí

a oslavné písně nahlas pějí.

         Dostal tě, dostal,

         pomilovat se s tebou chce,

         aby tě pak poslal

         do inferních cel,

         kam patří dívky jako  ´si ty…

         do harému bez lásky,

         kde není místa pro city!

 

 

V ložnici sta svící a tisíce ohňů hoří

divoké reje a zápas milostný se děje v loži.

Láska Netvora do srdce milenky se zvolna noří

dívka pozemská jako otrokyně se mu koří.

Milostné vzdechy se nesou noční tmou,

stény a výkřiky po sobě pravidelně jdou.

Dostal jí tam kam chtěl,

ona však není první, jež v loži měl.

A jak řád nočního Pekla káže,

v mdlobách jí jako Andromedu ke skále váže…

a přijde zkouška, zda se vrátí na Zemi

nebo navždy zůstane v Podzemí.

 

Vody bouří, z hor se kouří,

Dívka snědá má pouta těsná,

                                          nemůže se hnout!

 

Svůj zrak upřít jinam nelze,

jen čeká, až dostaví se soud…

                                           (dívka sinalou má tvář, v očích zoufalství)

 

Démon hrůznější byl,

když se krve děvky napil,

žlutý zuby páchly z huby

na jazyku sedí Smrt.

Zůstane tam v tlamě

nebo přeskočí hravě

                                a začne život sát?

 

Blíží se, blíží, k dívce se sune,

ruku pod blůzku něžně vsune.

Chrčí a sípe a drsným jazykem

                                              otevírá si rty

a zašeptá: „Tak jak? Já nebo ty?“

Krční žíla nabíhá, ke kousnutí zve,

děj na obrátkách nabírá…

To je konec! A život vyprchá,

již nevrátí se zpět. Né, to né, to se nesmí stát!

Tak na  p ě t?

                   Domluveno!

                                    Hra začíná.

                                                     Hra o životě a smrti!

J e d n a . . .

                   D v a . . .

                                   T ř i . . .

                                                . . . č t y ř i . . .

ostré zuby se dotýkají hebké dívčí kůže…

Ještě může říci…

P ě t !!!

Tvou ženou nechci stát,

o svou svobodu se budu rvát!

Já chci ještě vidět náš přenádherný svět!,

                                                                 prosím…

Pusť mě. Rozvaž mne, prosím, chci jít domů!

Začnu znova žít.

Nechci, drahý Démone, s tebou být!

celou nedostaneš. Budu se bít o svůj život.

Nechci ho ztratit. Nepatřím sem. Miluji Zem.

Peklo je mi vzdálené, pochopila jsem.

                                                       Pust mne, prosím, prosím…

                                    

 (Démon zaskočen výpovědí se na dívku sápe,

            jeho oči rudě krví žhnou.

                    V černých dlaních svírá klíček od pout,

                            aby dívku osvobodil z jejich těsného sevření)

 

 

Prudce by vstala, kdyby jí nemocniční popruhy na lůžku pustily. Byla celá mokrá od potu, zrychleně dýchala a klepala se jako stařena. V ústech sucho jako na poušti a tak se napila z náustku, jež visel nad postelí. Poprosila znaveným hlasem Danielu, svojí spolupacientku, aby jí vložila do úst prášek rohypnolu, který si ukryla z minula. Daniela se na vozíku přihnala jako uragán a prášek Sandře dala mezi rty.

   „Na nic se neptej, Deny, vím co dělám. Dnes nad ním zvítězím jednou provždy a pak bude vše v pořádku. Pak pomohu já tobě. Spolu to zvládneme, uvidíš. Nyní musím co nejrychleji usnout, tak pa… “

Musí dosnít svůj hrůzný sen. Je to sebetrýznění, ale musí. Víčka jí padají a kalná voda reality se mění v čisté a průhledné zrcadlo snu na jehož konci čeká…

 

 

„Jsi volná. Tak si jdi, má dívko snědá.

Vyndej ruce z pout a již můžeš k domů plout.

Tak běž a utíkej, již se nevracej do míst,

kde trýzeň a bol i stress dá duši najíst.

Již není cesta zpět, tak nevracej se zpátky,

jinak stress a bol dovedou tě inferními vrátky

rovnou Smrti vstříc!!!“

                                                                  (dívka se zdráhá)

„Pouta jsou nachystaná pro jinou,

ta přijde po tobě!

Jdi!!! A neohlížej se, to znamená smrt!“

                                               (dívka váhá, otírá si zkrvavené zápěstí)

 

Kolik jich bylo, Démone, přede mnou?

Jedna, deset či snad sto a tisíce?

Kolik jich skončilo v hrobě, aby utekly před tebou?

Z lásky k tobě se vrhly do plamenů ohně

v tomto zrůdném domě!!!

Máš nás všechny v hrsti ve své moci,

tápeme v bezmoci a není nám pomoci.

Jsi tyran, máš radost z ran,

tvé přítelkyně z hejna vran se smějí,

vábeny pachem krve se slétávají na mršiny těl…

To jsi vždycky chtěl? Nebylo jim pomoci?

Byly ve své nemoci lapeni a měly strach z každé noci…

 

„Bylo jim pomoci, ale ony nechtěly. Ty ano.

Voláte mne, do snů mne lákáte

a píšete mi scénáře. Ale já, i vy, jsme jen herci

vhozeni do dramatu tohoto světa.

Vybírám si honoráře, jak mi právo káže,

to mi nikdo nezakáže.

A ten jste vy!

A váš strach!

A vaše těla!

A vaše nevinné duše!

Také ty´s mi dala vše oč jsem žádal,

však jediné jsi odmítla – dát zcela svojí duši mně,

Démonovy Noci a tolik měl jsem tě v moci,

tvůj chtíč a tvé tělo se milovat chtělo,

však nic více. Shořela již svíce,

vypadni z mých komnat , mám hlad…

Krev mladých panen ukojí můj chtíč…!!!

N e o h l í ž e j  se zpět,

chceš-li spatřit ten svůj svět…

Vyhrála´s, již běž…“

 

Cesta zpátky, z hlubin, oči přivykají ostrému světlu.

Slunce žhne a ozařuje kraj. Ráj…

„Pod útesem stojí černý hřebec bez sedla

a čeká, abys nasedla.

Popožeň ho patou do slabin

a nech se vést, on již cestu zpátky zná.

Tvá volba byla správná, tak rychle zmiz

smaž kus tohoto života a zanech volovin!!!

Trpělivost má Démona Noci není bezmezná!“

 

Na divokém černém oři, jemuž z huby

žhavé plameny jdou, sedí dívka snědá

a žene se tryskem černou tmou

ze záře ohňů … ke Slunci.

Mladý doktor vešel do dívčího pokoje a usadil se na malou židličku, která byla u její  postele. Nespala, jen se dívala do stropu, po kterém lezla černá moucha a mile se usmívala.

   „Ahoj Sandro, tak co se stalo tak naléhavého, že to nemohlo počkat ani vteřinku?“ Doktor pozdravil svojí pacientku a rozvázal jí popruhy, aby si dívka mohla protáhnou paže.

   „Pane doktore, já za ním byla, spala jsem s ním a pak se to ve mně zlomilo. Po aktu měla být svatba a já se mu vzepřela. Hrůza a děs, Edgar Allan Poe by to nenapsal o nic lépe, protože já svůj příběh dokonale prožila. Jako Andromeda jsem visela na římse u tisíců ohňů…, křik a sténání mladých panen…, děsný smích Démona Noci. Já se mu postavila, dokázala jsem to, pane doktore, já to dokázala!“

   „No a co bude další noc? On se smířil, že jsi odešla? Proč máš tak velkou jistotu, že se Démon nevrátí do tvého života?“

   „Protože jsem se s tím netvorem osobně setkala a on mi to slíbil. A já mu věřím, protože jsem tam byla osobně.“

   „Ale on přece není.“

   „Vy mi stále nevěříte, že ano? Ale já tam opravdu byla, dokázala jsem to!“

      „Věřím ti, ale... Víš Sandro, ono to …“

  „ Děkuji vám, vám opravdu věřím“.   

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist