LITERÁRNÍ ČINNOST a BÁSNĚ
Nové články
Démon, hororová poéma
Výbor nonsensové poesie Pavla ŠVECE (umístění za Fragmenty, na konci)
Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci
Literární činnost
obsah:
1) Fragmenty básní vztahující se ke Dni černých obrazů
2) Výbor básní Pavla Švece ze sbírek nonsensové poesie Doktor a Holub a Kdyžtuyettižil z let 2006 - 2008
3) Démon, hororová poéma, 2005
Báseň o dívce, která má děsivé sny o Démonu noci
FRAGMENTY
DOTEKY HLASŮ
Zabloudila jsem.Světlomrtvá jeskyně
je má sokyně, jenž nejde z a b í t .
Rozervané dlaně
se chytají ostrých stěn života
a můj Osud mi chce nabít.
Ale proč?
Co jsem udělala špatně?
*-*-*
Sama nevím.
Sedím a na studeném kameni
Pozoruji černé mušky v černé tmě.
Slyším h l a s y jak mě volají
až
na
samém
dně
Propasti.
*-*-*
Sestoupila jsem dolů,
dolů do Hlubiny,
abych si sáhla až na dno svých sil.
A pak smutky ze mě padaly jako laviny.
ZVOLALA jsem do TICHA :
„Miláčku, mé přání je, abys tu se mnou byl!,
povídal si se mnou a slova sladká jako maliny
vkládal do mého srdce, té dosud prázdné krajiny.“
*************
************
*************
„Vyveď mě, prosím, ze zajetí
---z té věčné tmy,
nechť se alespoň má duše rozední
a mé tělo ať skončí v tvém objetí.“
************
****************
*******************
Na svém korábu pluji jen černou nocí,
černé jsou i jasné dny.
Tvůj Hlas na mě působí životaradostnou mocí
---pak světlé a zářivé jsou mé t m y .
*************
*****************
*********************
Slyším H l a s .
Jaká se za ním skrývá tvář?
Tváře se bříšky prstů dotýkám.
Jsou pouhé dotyky…
…přijímám polibky z Prostoru
HLUBINA TEMNOTY
Sedí a hledí do Prostoru.
Černé mraky na nebeském voru.
Na javoru sedí pták---celý černý,
jen žlutý zobák svítí v hlubině temnoty.
Pěje a přitom nevidí na noty…
Sedí na lavičce,
slunce hladí její vlas.
Ve své paměti komponuje svou hudbu zas
a noty volně létají v temném moři tmy.
*********
*************
*****************
TY , světlo, převozníku,
kdy vyjedeš ze břehu Zapomnění
na břeh Rozednění?
Vypluješ ještě někdy?
************
**************
*****************
Převozník SVĚTLO zemřel.
A nemá náhradníka…
************
**************
*****************
A vládce je TMA.
Černá, neproniknutelná, hnusná…
**********
**************
****************
Zbyla jen Naděje.
A láska k Hudbě…
Slyší co jiní neslyší.
Klavír zpívá v domě…
Život běží dál.
Úspěch,lidí plný sál…
Osud, který něco vzal.
Také něco dal…
Vrabec
V máji
posadili slepého na okraj starého sadu
a on jmenoval desítky druhů ptáků.
Hluchý tápal zrakem v korunách letitých stromů
a uviděl jich sotva polovinu.
Který z nich byl šťastnější?
Pak potkali blázna,
jenž nesl v dlaních vrabce s přeraženým křídlem.
Chvíli nad ním stáli a jeden druhého se ptali:
„A co s ním bude dál?“
Slepý:„Já jeho utrpení nevidím.“
Hluchý:„Já jeho nářek neslyším.“
Blázenmlčel, zahříval chvějící se tělíčko
v horkých dlaních a zvolna odešel…
Vrabec se brzy uzdravil a pravil:
„Blázne, ty´s jediný
udělal to , co mělo smysl.
Děkuji ti. Co si budeš přát.?“
„NIC. Jsem šťastný dost, protože na světě
vidím jen Dobro a dobré skutky.
Jsem tu jen host a to mě musí hřát.
Nepřipouštím si smutky
- a svět je rázem snesitelný.
Naděje
Chraňme si jí. Opatrujme si jí.
Jde s námi celým životem,
provází nás a dříme v duši každého člověka.
Když nás nepřízně osudu bijí a černé myšlenky
hlodají do mozků stressy zeslabených,
tak právě Ona vstává a tasí své zbraně.
Hrrrr na ně, na ty chmury!!!
Naděje…, chraňme si jí a hýčkejme
a vyčkejme…
Život není bez děje.
Nechme jí vstoupit do našich duší,
tu Naději Ochranitelku, jež dává sílu a moc,
která přeměňuje černou moc chmurů v nadějný slunný den
a splní kdysi zapomenutý toužebný sen.
Zoufalec, co v Naději nevěří, se topí v okeánu
plném nenasytných chobotnic, jejichž ramena
ho stahují do hlubin a zbavují posledních sil.
A utopí toho nevěrce v naději v bezuzdé beznaději.
Ona však, ona však stejně přijde a přijde později,
až v ní každý stejně uvěří. To je… Naděje.
A kdo v ní na poslední chvíli nedoufá
a nevěří, že se něco změní (ten věčný ahasver),
světlo Naděje se rozplyne a tmou se rozplyne zoufalé ticho…
Naděje je víra,
sličná víla oděná v nahotě
všedních dní. Víra sama v sobě
v každé době,
toť věčná radost všedních dní.
Já pěji tuto píseň, ať to každý čtenář ví!
Praha, 1.4.2006
Co se to děje…
Co se to děje?
Stíny mizí v průchodu
a Smrt si pěje
píseň za pochodu.
*
Tóny klavíru vyletují
otevřeným oknem ven.
Bílé vločky poletují
a líbají lípy šedý kmen.
*
Smuténka obchází město.
Neštěstí se stalo!!!
Smrt si zadělala těsto,
malé dítě se ptalo,
proč se to stalo?
*
Někdo křičel: „Osud!“
Druhý zvolal: „Smůla!“
Třetí mlčel dosud.
A čtvrtý prohodil:
„Bohu bych nedal ani bůra!“
*
A tak se věci mají.
Nic nelze vrátit zpátky.
Života se osud nají.
Neutečeš zadními vrátky!
Praha, 1.4.2006
Výbor z nonsensové poesie ze sbírek Doktor & Holub a Kdyžtuyettižil z let 2006 – 2008
Pavel Švec
Krátké, vtipně psané básničky nonsensového typu většinou vznikaly v období let 2006 až 2008 na půdě zoologické zahrady v Praze. Často v nich vystupují živočichové a lidé, kteří v zoo dělají či dělali. V některých básních nekladu důraz na správnost češtiny, je to jednak kvůli rýmu či charakteru textu. Tak snad se Vám, milí čtenáři, budou líbit.
Voda
Voda teče
Čas se vleče
Vlečka z křečka
Vzniká tečka.
Na kolejích v alejích
Je to jako v galejích
Horko, ocel, dělník zvracel,
Když se z práce vracel.
Komár
Lampy svit
A tužky třpyt
A komár bit na stole leží
Měsíčník beztečný
Celý svěží
Aby pomoc dal
Kladivo bral
Se hnal
Bum bal bil nebo byl
Komára ráddobil či dodobyl
D. a H.
Sešli se dva
Doktor a Holub
A básně psali,
Kde na to intelekt brali
Neví ani jeden.
Tedy – dali je do beden
A do vozu vsadili
Vezli je dál
Vjeli s nimi do bezu
Kde bláznů je bál
A tak dál..
Kniha
Holub si lámal hlavu
Jak vynalezne knihu
Vzal si list a lávu
A myslel na svou slávu
Doktor se divil,
Ale proč to nezkusit!
Půjde na to, až bude syt
Běžte ty dva poprosit
Nějakou tu knihu si vyprosit
Oni to vykoumají
Až detaily prozkoumají
Pak to bude bomba
Do intošů sonda
List a list, to je kniha
Jsem si lidi asi jist!
Plotice
Šeří se. Spadlý šeřík zčeří v čeřenu vodu
Kolik svodů
Zažila plotice jménem Zlatice???
Navštívila obřadní síň Votice
Kde chyběla jim hadice
Lekla
Jeptiška klekla a řekla ámen
Opice
Opice, opice, chytrá je velice
Telefonuje, až ji bolí palice
A úplně zapomněla, že jde na ní stolice
Co stalo se? Se dozvíte
A do to nevíte - - -brzy se to dozvíte!
Tyranka
Svírala a týrala mé hrdlo
A něžně přitom říkala, ty trdlo
Líbala mě na čelo i na pusu
Joo, to bylo opusů
Bylo mi děsně fajn
A pak mě přejel kombajn
Smůla, smůla houká sůva
Při noční seči přejel mě kombajn
To jsem již řek, za volantem Řek
To jsem ještě neřek, jo ještě l
Kdy se toto poštěstí
Nepřežít takové neštěstí!
Pampalíny
Já su malý Pampalíny
Mám doma Sunar, občas plíny
Ještě řádně netuším
Co jsou vnitřní splíny
Chytám nejraději rybylíny
Užovky křísím polibkem
Lidé jmenují mne dobytkem
Mě to ale nerozhází
Užovka již tělem hází
A Pampalíny chudák v ní
Zkoumá svaly masivní
Had
To bylo tak, jednou to bylo
A již není, není tomu ne jinak
Kdyby mrtvej had nebyl
Dral by se jako drak
Pro dar jak debil?
Kde byl had, když ještě žil
Než život za život položil?
Někde v díře propil mzdu
Do halíře!
Je to k nevíře
Co ten had je za zvíře
Chudák civí do prázdného talíře
Pes na bezince
Na bezince sedí pes
On se bál a hlasitě hles
Za psem hustý les
A v tom lese ples
Andělé a víly bdělé
Lezou čertům do ... koše
Pro dobroty i rozkoše
A pak jdou do roboty
A nemaj boty
Na palouku, kde puštík houk
Tuto báseň napsal brouk
Na potoce
V potoce voda běží
V létě sněží
9sil má mnoho sil
Konipas 100x prosil
Abych ho vodou rosil
Vydra se tomu smála
Vody se trochu bála
A byla jedna z mála
Která řekla
Že v létě nasněží
Ale svítí slunce
Má asi pravdu, pod vousy si dím
U potoka cpu se strdím
V pralese
V pralese se Pavel nese
Místo hub kupodivu našel dub
Na stromě havran seděl
Na exota v klobouku s podivem hleděl
V zobáku si nesl kelímek
Čuměl na to mladý jelínek
Komáři sají jako diví
Mojí krev s gustem pijí
Divím se, že jsem ještě živý
Plác – a komár BÁC!
Tak proto...
Moucha na toaletě
Moucha sedí na záchodě
V každém druhém vchodě
Dívá se tam na klozet
A učí se psát Zet
Nejde jí to, je jí líto
Že hloupá bude opět
A jak se píše pět
Také neví
A to chce být doktor vět
Pardón – správně je to věd!
Lenivec
Lenivec lenivý stále snivý
Sní neustále o tom
Že jednou rozbije atom
Co je na tom rozbít atom
Řekl vědec Tom!
Umění je zasnění vymyslet tu kravinu
A spustit lavinu oslovin
A pak to dát do novin
Aby si to lidé přečetli...
Tele
Tele mělo vizi
Že si koupí televizi
Bude se dívat
Potom se líbat
S jalovicí jalovou
Hází po ní očkem
Potom pohne bočkem
A pak zjistí, že je levobočkem
To bylo slz, , vzal si prs
Jako dudlík a smál se mu pudlík
Vohradník
V zoologické zahradě
Žije ve vohradě zahradník
Pak objal vohradník
A ten se vohradil
S proudem se poradil
A vpustil ho do těla
A rozpálil zahradníka doběla
Z toho plyne, že zahradník
Pěkně podcenil vohradník
V Libanonu
V Libanonu Doktor líbá Annu
Holub si radši kous do banánu
To nedělej!!! Varuje ho Ilonka
Tak zběsile
Až jí praskla silonka
Arabové jsou v přesile
Utíkej zběsile!
Kašli na Libanonku
A zlíbej radši neonku
Ta má totiž chladnou hlavu!!!
Z Indonéské džungle, pavilonu v Zoo Praha
Tam v říši deštných par
Žije strašný gibbon lar
Koupil si jar
A gibbonce ho dal
Jako dar
Do říčky ho pak dali
A orangutani je u-dali
Denisa zanechá práce
A dělá opicím rádce
Ale letěla tak
Že pak
Zakopla o řádek
A klela, ty zlořáde!
Na pařezu
Na pařezu v místě řezu
Řízla kdysi pila do dřeva
Říkala mi lepá děva
Byla celá zedřená
Vzpomínky mám na pařízek
Zpíval čížek a žral jsem řízek
Vzpomínám na ty děje
Kde v noci mají víly reje..
O tom rejsek příběh pěje
Svítá
Svítá. Nový den vítá Vítek
S Vitanou
A nové myšlenky na mysl vitanou
Myš do Lenky narvala podkolenky
Jitro bývá chladné
Dím dívce vnadné
Opálit poprsí je dnes tak snadné
Slunce hřeje, paprsek jak kolt
Šimrá slečnu na dekolt
Pan Ilon
Pan Ilon sbalil silonku
Silonka ze silonu silou strašnou
Pana Ilona škrtila
Síla silonky svírá krk a Smrt má oběť
Když škrtí tu lidskou havěť
Muž tahá nůž
Smrti po krku jde
Smrt ale již mrtvá je
Tak kdo vlastně vyhraje?
Plch
Na plechu sedí plch
Z plechu prch a dělal neplechu
Není to k poslechu tato báseň
A tak si ukous jarní lechu
Díval se po zaječím slechu
Ucho ušáka se plchovi líbí
Chtěl by taky, ale bílý!
Pohled do ráje
Tento večer nemá řád
Neřád – a tak jdu spát
Budík TIK TAK
A zpívá pták
A přináší sen
Za chvíli je bílý den
A rosa padá do kraje
Miluji ten pohled do ráje
Růže a voják
Velitel zavelel
Aby ten plevel voják vyplenil
Vojín nelenil a navštívil Kolín
Kde má major (nebo magor) velín
Smrt růžím!
Tak heslo znělo
A znít tvrdě mělo
Růže se tvrdě bránila
Vojáka i celé vojsko
Těžce zranila a majora zabila
Proto mají růže ostny!
Vít
Vít stojí u chrámu sv. Víta
Mohl tam být a jaro vítat
Nějaký pán chtěl Víta bít
Proč Vít měl být blbem bit
To neví nikdo – ale někdo snad
Ale proč na druhou stranu Vít měl být
U chrámu sv. Víta?
On si totiž spletl cestu
Když zapomněl si vestu
A v ní mapu na Vítkov!!!
Houska
Vzal jsem si housku
Po jednom kousku, salám a nůž
A vyrazil s deutrem na hrad Housku
Vyšel jsem kopec jako soumar
A viděl tam krásnou dívku
Jak aplikuje na rty růž
Mene tekel! To je ňáká brána Pekel?
A já se čertů tolik bál
A ráj je tak blízko...
Silná síla
Silná síla na silnici
Pšenku sela
To je psina, že ta síla
Tak silná byla
Že vysílená pšenku sela
Růžová silenka u cesty se smála
Že si Lenka
Zapomněla doma myšlenku
Myš Lenku dohnala
Myšlenku do hlavy vehnala
Lopata
Lopata v rukou opata
Je nebezpečná věc – to je po staletí dáno
Snad ještě horší je to dáno!
Po modlitbě v zšeřelé jizbě
Zcela jistě ten opat
Se hanbou propad
Nic na plat, nevydělá si ani na plat
Světcipráce příliš nejde
Co na tom ale sejde
Přízvuk
Přízvuk má
Důležitý zvuk
Slovo se řítí
A je to v řiti
V Řitce
Řídké cosi
Kohosi kosí
A na louce zní
Ostré kosy
Práce
Přišel ráno malý podlý zrádce
Že má mnoho práce
Potřebuje člověka mladého věku
Aby pro něj konal
Ten před ním
Totiž brzo ráno skonal
A ten další
Dnes navíc stonal
Práce není žádný med
Toho, kdo chce makat hned
Toho zrazuji od té hlouposti
Dělat umí každý blb
Proto má velbloud hrb
170
Sto sedmdesát
170
Jedno sto sedmdesát
1 a 7 a 0
Je
Dohromady psáno 170
Sedmdesát a sto
Je opět tolik
Kolik je 200 bez 30.
***
*** proč by měl být?
To jméno zní jako ozvěna not
Kdo mi dá odpověď?
Přišla by vhod
Někdo to ví a nepoví?
Přemýšlím kvapně, však neztrácím dech
Času je málo, proto ten spěch
Žít či jen tak snít?
Mnozí to znají
Jak hezké je mít
Četně tu stát
A nikoho neporanit
Jedle
Hele jedle
Jsem z ní vedle
Lesník v hájence
Vaří si knedle
Borovice jako svíce
Směje se ještě více
Smrk si frk akorát
A smutně dí
Je to smrt
To on ví
Vánoce stromy zabíjejí
Zapadaná víska
Padá. A mě napadá
Jak to dopadne jakmile zapadne
A zapadá sněhem ta malá víska
A košatá líska
Na Vysočině
Budu si pískat
Jako vyskákaná viskača
Jak to tak vypadá
Verš se mi ne-rozpadá
Budu ho tedy lepit
Do knihy veršů pokusím se vlepit
Rým po rýmu
Vločka a vločky dvě
Usadily se na dřevě
A ve dřevě brouk
Na ty vločky divně kouk
A potom fouk
A to je obleva!
Noc
Noc má děsnou moc
Mlha a tma
Ty dva
Když se sejdou
Těžko se ztracení najdou
To pak
Strachy pojdou
Zahalení strachem se klepou
V rohu
A modlí se k Bohu Děs!
Skřeti se smějí
Písně děsu pějí Běs!
Chcípnul pes!
Mangabej
Dej den dej orchidej
Mám výdej
Mejdej
Energie, černá magie
Tak mi nandej pytel
A přidej den
Směje se se mangabej
Na skále má namále
Na krku korále
A to je finále
Nůž
Přišel domu muž
Že už má nový nůž
Žena vzala růž
A na zrcadlo napsala
Že konečně už
Může její dosud živý muž
Koupit tuš
A namalovat
Si ten ostrý nůž
Doma na papír...
Kuňky
Rozhodly se kuňky
Že si na trhu koupí
Do těla nové buňky
Chtěly odolávat čapím tlakům
Tak u kolejí mávají svorně
Zahraničním vla...
Dikobraz
Namaloval jednou jeden Dick obraz
A byl na něm černobílý bodlinatý dikobraz
Tasil ostny ostnaté
A straka své tělo kostnaté
Stačila ukrýt do houští
Tam se bodlák brach nikdy nepouští
Zmije
Plazí se plaz, je to zmije
Plazí se k vodě, že si hubu smyje
Od krve, když tu prve
Chytla v zoo bílou myš
Co má kožich hebký jako plyš
Slyš ty hade, křičí myší národ
Co ty seš vlastně za rod
Že pleníš ubohé hlodavce
Já jsem zmije Čipera
Jmenuju se Vipera!
Stavení
Stojí stavení
V něm stůl
Na stole sýr tavený
A chléb
Muž má holou leb
A žena skrývá škleb
Pes, který slep
Sed si na lep
A místo masa si dal
Sýr tavený
V tom stavení
Kde sedí muž
Co má holou leb
A ženě, které zůstal škleb
Jí v tom stavení
Ten sýr tavený
A muž s pleškou
Si hraje s flaškou
Yetti
Z vysokých hor přišel Yetti
A tiše povídá
Že vymyslel nový způsob diety
Že prý tlusté lidí vidí
Podnikl s nimi výlety
Vzal je do vysokých hor a skal
Hnal je jako ovce
Pak jim pěkně zatleskal
Shodili ti lidé těch pár kilo
Tak myslím, že to bylo!
Yetti ukončil diety
Yetti ukončil diety
V době
Když na trati
V horách ve všech polohách
Jednou nohou v hrobě
Leželi hubení znavení lidé
Kteří dále nemohli jít
Protože nechtěli pojít
Strašnou smrtí v mrazu
Yetti má dvě tváře
Ten se nezdá horský Yetti
To je začátek verše a věty
Je to velký proutník
Má dvě holky a to Ivety
Jednu mladou, druhou mladší
Ta má ráda oholení hladší
Ta druhá zase ráda hladí vousy
Dlouhé drsné rousy
Yetti má tedy dvě skráně
Na každé své tvářní straně
A tak si obě nevadí
Každá o svou stranu zavadí
Nebudu vám lhát
Tuto báseň napsal chlap!
Yetti a Kořínková
Yetti zavolal si Lenku
Jak přišla na tu myšlenku
Hrůzy a děsu
Napůlit kořínky a svalovinu
Na přesnou polovinu
Oddělit tyto suroviny
Je velký kus voloviny!
Kdyžtuyettižil
Když jsem tu žil
A pikle šil
Tak sem netušil
Že tu Yetti žil
Vysoko v horách
Chlad a teplo skal
Své umění získával
Když v Himaláji
Sem si četl v Máchově Máji
Viděl jsem Yettiho a je to v háji
Rozbil jsem mýty a báje
A pohádky odsunul do fantasijního háje
Nebo ráje?
Důchod
V práci se dře
Dokud se tělo neudře
A dře se neustále
Do důchodu v jednom chodu
Pak důchod dostaneš
A dřeš dále – do úmoru
Aby si stále
Měl co strčit do huby či úst
Pokud nechceš mít půst
Čmelák
Přiletěl na sladký lák
Malý chlupatý čmelák
Již před tím si sedl na zrádný mák
Kde nezralá makovice
Mu zamotala hlavu více
Odřel si křídla o kůrky
Černého chleba, když spatřil okurky
V rukou tlusté hospodýně
Co měla břicho tlusté jako dýně
Slepýš
Slepý slepýš oslepil
Svojí krásnou slepou slepici
Svůj starý vztah
Se svou slepýší družkou
Slepýš již nikdy neslepil
Proto zvolil způsob lepicí
Že navázal nový vztah se slepicí
Zazděná
Zedník zdí a zazdívá
Ve zdi Zdislavu
A potom jí chystá oslavu
Zazděná Zdislava
Zděšeně křičí o pomoc
A to celou noc
Křičela a pěkně řičela
A celá stěna
Spadla jí z těla
Pak si došla pro palici
A praštila zedníka do čela a po palici
Lidožrouti
Dosti divoké menu
Mají lidožroutské kmeny
Každého tam hostí
Nikdo přesně neví
Kdo je sběratelem kostí
Je to děsně k nevíře
Co je lidožrout za zvíře
Vejde ze své nuzné chýše
A lačně po masu dýše
Po lidské kýtě se ve spíži sápe
Jeho lidožroutka to jako jediná chápe
Pytlák
V područí a v ručníku
Drží poručík v ruce ručnici
Zalícil na pučnici
Jelena a dělal co se nedělá
Potají a tím se netají
Že pytlačí
Jídlo v kasárna mu nestačí
Vystřelil a minul
Ale trefil minu
A poručík byl na osminu
Možná se to stalo
Nebo taky ne
Ale stává se taky
Že voják zhyne
*-*-*-*-*
D é m o n
Pavel
Švec
~hororová poéma~
dddddddddddddddddddddddddddddddééééééééééééééééééééééééééééééé
mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm
ooooooooooooooooooooooooooooooo
nnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn
~~~
Soutok, 2005
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Vyplašená křehká dívka seděla na čisté nemocniční posteli a hleděla do otevřeného okna. Chvěla se a z černých očí se řinuly veliké stříbřité slzy. Byla téměř nahá, zpocené tělo zahaloval bílý pláštík. Ze zápěstí stékala červená krev a kapala na staré ošuntělé linoleum v pokojíku. Zápěstí bylo odřené od kožených pout, které ji drželo pevně přivázanou k lůžku. Mladý lékař seděl vedle své pacientky a tiše s ní promlouval. Měsíc zářil na obloze a dcery jeho, hvězdy, vesele poskakovaly kolem a dodávaly noční scéně tajuplný výraz.
„Tiše, pane doktore, je někde tady. Jde si pro mne. Nastal čas a já musím za ním. Je to má povinnost, jsem jeho vyvolená.“
„Co by se stalo, kdybys ho odmítla tuto noc. Zapomněl by…“
„Zabil by mne, já to vím. Nesmím usnout, již několikrát si pro mne přišel a není jiného východiska, věřte mi, pane doktore, není úniku.“
„Pohodlně si lehni a já tu s tebou počkám. Rád bych si ho také prohlédl, protože to musí být nesmírně zajímavý tvor. Já se ho nebojím, domluvím mu a vše bude n naprostém pořádku. Zkusíme to spolu a ty mně musíš věřit,Sandro.“
„Ne, to ne, zabije vás a to já nesmím dopustit. Již nyní se na vás velmi, velmi zlobí a vždy vás několikrát převezl. Baví se tím, chápete, pane doktore? Až mu dojde trpělivost, zničí vás. Jako mě. Nesmí už dostat žádné lidi. Já jsem poslední a jsem připravena zemřít. Nechci aby zemřely další dívky. Nechte mě jít, jsem odhodlána udělat to, o co mě žádá můj pán. Musím jít, již opravdu musím jít…“
Dlouho si povídali a doktor podal v pití dívce uklidňující léky. Tělo se spánku dlouho neubránilo. Víčka padla a odpočinek přichází…
Dnes jdeš opět do postele s pocitem,
že zlí démoni noci tě budou žrát.
Tiskneš k sobě polštář s notným sebesoucitem,
se zlou noční můrou se chceš rvát.
D é m o n přichází. Tiše. Jen skřípot
po krvi lačných zubů hrůzu nahání.
_________________________
_________________________
Díváš se do stropu, kde běhají stíny
z děsné ulice, která šla také konečně spát.
V tvém nitru zrodily se spleeny
a tobě začaly se hrůzně smát.
___________________________
___________________________
Tiché oddechování. Hluboký spánek. Démon vchází.
Naprosto tiše. Jen skřípot po krvi lačných zubů
hrůzu nahání. V tvém strachu potěšení nachází
a trápí tě a nutí tě skočit do hlubin horských srázů.
Nedej se! Bojuj s nočním zlem!
ON je podlý nepřítel. Ve spánku jen přichází!
Ten Démon nočních můr a stvůr
odkudsi z temného Pekla pochází!!!
Řádí v tvém těle, dívko snědá,
vstoupil již do tvého snu. Tak dej se do boje
s tím Netvorem noci, dívko smělá.
Tak vzbuď se! Seber své síly, zvedni zbraň a jdi!
ON chce rytířské souboje. Dej mu je!
___________________________
___________________________
Vzbudila ses… Celá mokrá od strachu
zažehneš svíci, jež svým plamenem
ozářila tvůj pokoj. O´, vosku, ty starý brachu,
díky, že svítíš tak jasným plamenem!
Bdělost a prudké světlo Netvora zahnaly
do ústraní pekelných komnat.
Máš klid v duši své?
Ale co další noc, až přijde spánek v cele strachu,
dívko snědá!
Budeš stále bdělá?
Ne! Ne! Ne! Dostaví se opět
zas a znova a bude sdílet tvé lože.
„Ach Bože, né. Netrap mě v hrůzné noční době,
už více ne, ne… jsem jednou nohou v hrobě!
Jdi pryč, Démone smrti a zla,
netrap už mě více, táhni do hlubin pekla
- nebo chceš, abych před tebou klekla
a v pekle čerstvé koláče ti pekla!?
Mám se stát tvojí ženou a být po tvém boku,
noční Démone?
___________________________
___________________________
Víčka jí opět klesla
a únava ji vnesla do temné noci,
spánek nesla.
Vzdáš se? Podáš se bezmoci a své nemoci?
Nebo přistoupíš na noční hru?
Což o půlnoci si udělat promoci?
Zbabělče! Byla jsi silná dost
a ON byl jen host.
Jsi kost k ohlodání.
Nic víc!
Najdi v sobě odhodlání.
Bij se, truvérko noci!
___________________________
___________________________
Ne. Je to silnější než já!
Dostal mě a já HO přijímám!
Nic už nemám. Ani sebe samu.
Nemám pro co žít, nechte mě už být?
Prosím
prosím
prosím…
(pláče)
„Tak pojď ke mně, děvko snědá.
Proč jsi tak bledá? Neboj se,
jsi-li smělá, tak sdílej se mnou lože mé,
jež už bude navždy tvé!!!
Jen pojď,
jen vejdi,
vstup do komnaty Lásky…
Zda-li pak máš cudnosti pás?
To nedělám si vrásky!
Hahá, již nedělám si iluze,
panna nejsi dávno, vyhrál jsem všechny sázky!
Copak je to hřích? To přec Peklu nevadí
tady si každý poradí!!!
Tak pojď a vejdi…“
(Démon se ukrutně směje)
Podlehla. Sráz na ní volá,
již nemůže dále, neodolá.
Život volá vale… Bojí se, bojí, zároveň láká…
Okno otevřené dokořán zvolá
t a k p o j ď…
Smrt je jen přestupní stanice,
tak neboj se nic více!
Strachem mrtvé tělo dívky na posteli leží,
ze svící zbyla jen kapka rozlitého vosku…
V Pekle velké ohně hoří a chodí černí kněží
kolem páru, jež obřad budoucí svatby tvoří.
Všichni se srdcervouce smějí
a oslavné písně nahlas pějí.
Dostal tě, dostal,
pomilovat se s tebou chce,
aby tě pak poslal
do inferních cel,
kam patří dívky jako ´si ty…
do harému bez lásky,
kde není místa pro city!
V ložnici sta svící a tisíce ohňů hoří
divoké reje a zápas milostný se děje v loži.
Láska Netvora do srdce milenky se zvolna noří
dívka pozemská jako otrokyně se mu koří.
Milostné vzdechy se nesou noční tmou,
stény a výkřiky po sobě pravidelně jdou.
Dostal jí tam kam chtěl,
ona však není první, jež v loži měl.
A jak řád nočního Pekla káže,
v mdlobách jí jako Andromedu ke skále váže…
a přijde zkouška, zda se vrátí na Zemi
nebo navždy zůstane v Podzemí.
Vody bouří, z hor se kouří,
Dívka snědá má pouta těsná,
nemůže se hnout!
Svůj zrak upřít jinam nelze,
jen čeká, až dostaví se soud…
(dívka sinalou má tvář, v očích zoufalství)
Démon hrůznější byl,
když se krve děvky napil,
žlutý zuby páchly z huby
na jazyku sedí Smrt.
Zůstane tam v tlamě
nebo přeskočí hravě
a začne život sát?
Blíží se, blíží, k dívce se sune,
ruku pod blůzku něžně vsune.
Chrčí a sípe a drsným jazykem
otevírá si rty
a zašeptá: „Tak jak? Já nebo ty?“
Krční žíla nabíhá, ke kousnutí zve,
děj na obrátkách nabírá…
To je konec! A život vyprchá,
již nevrátí se zpět. Né, to né, to se nesmí stát!
Tak na p ě t?
Domluveno!
Hra začíná.
Hra o životě a smrti!
J e d n a . . .
D v a . . .
T ř i . . .
. . . č t y ř i . . .
ostré zuby se dotýkají hebké dívčí kůže…
Ještě může říci…
P ě t !!!
Tvou ženou nechci stát,
o svou svobodu se budu rvát!
Já chci ještě vidět náš přenádherný svět!,
prosím…
Pusť mě. Rozvaž mne, prosím, chci jít domů!
Začnu znova žít.
Nechci, drahý Démone, s tebou být!
Měcelou nedostaneš. Budu se bít o svůj život.
Nechci ho ztratit. Nepatřím sem. Miluji Zem.
Peklo je mi vzdálené, pochopila jsem.
Pust mne, prosím, prosím…
(Démon zaskočen výpovědí se na dívku sápe,
jeho oči rudě krví žhnou.
V černých dlaních svírá klíček od pout,
aby dívku osvobodil z jejich těsného sevření)
Prudce by vstala, kdyby jí nemocniční popruhy na lůžku pustily. Byla celá mokrá od potu, zrychleně dýchala a klepala se jako stařena. V ústech sucho jako na poušti a tak se napila z náustku, jež visel nad postelí. Poprosila znaveným hlasem Danielu, svojí spolupacientku, aby jí vložila do úst prášek rohypnolu, který si ukryla z minula. Daniela se na vozíku přihnala jako uragán a prášek Sandře dala mezi rty.
„Na nic se neptej, Deny, vím co dělám. Dnes nad ním zvítězím jednou provždy a pak bude vše v pořádku. Pak pomohu já tobě. Spolu to zvládneme, uvidíš. Nyní musím co nejrychleji usnout, tak pa… “
Musí dosnít svůj hrůzný sen. Je to sebetrýznění, ale musí. Víčka jí padají a kalná voda reality se mění v čisté a průhledné zrcadlo snu na jehož konci čeká…
„Jsi volná. Tak si jdi, má dívko snědá.
Vyndej ruce z pout a již můžeš k domů plout.
Tak běž a utíkej, již se nevracej do míst,
kde trýzeň a bol i stress dá duši najíst.
Již není cesta zpět, tak nevracej se zpátky,
jinak stress a bol dovedou tě inferními vrátky
rovnou Smrti vstříc!!!“
(dívka se zdráhá)
„Pouta jsou nachystaná pro jinou,
ta přijde po tobě!
Jdi!!! A neohlížej se, to znamená smrt!“
(dívka váhá, otírá si zkrvavené zápěstí)
Kolik jich bylo, Démone, přede mnou?
Jedna, deset či snad sto a tisíce?
Kolik jich skončilo v hrobě, aby utekly před tebou?
Z lásky k tobě se vrhly do plamenů ohně
v tomto zrůdném domě!!!
Máš nás všechny v hrsti ve své moci,
tápeme v bezmoci a není nám pomoci.
Jsi tyran, máš radost z ran,
tvé přítelkyně z hejna vran se smějí,
vábeny pachem krve se slétávají na mršiny těl…
To jsi vždycky chtěl? Nebylo jim pomoci?
Byly ve své nemoci lapeni a měly strach z každé noci…
„Bylo jim pomoci, ale ony nechtěly. Ty ano.
Voláte mne, do snů mne lákáte
a píšete mi scénáře. Ale já, i vy, jsme jen herci
vhozeni do dramatu tohoto světa.
Vybírám si honoráře, jak mi právo káže,
to mi nikdo nezakáže.
A ten jste vy!
A váš strach!
A vaše těla!
A vaše nevinné duše!
Také ty´s mi dala vše oč jsem žádal,
však jediné jsi odmítla – dát zcela svojí duši mně,
Démonovy Noci a tolik měl jsem tě v moci,
tvůj chtíč a tvé tělo se milovat chtělo,
však nic více. Shořela již svíce,
vypadni z mých komnat , mám hlad…
Krev mladých panen ukojí můj chtíč…!!!
N e o h l í ž e j se zpět,
chceš-li spatřit ten svůj svět…
Vyhrála´s, již běž…“
Cesta zpátky, z hlubin, oči přivykají ostrému světlu.
Slunce žhne a ozařuje kraj. Ráj…
„Pod útesem stojí černý hřebec bez sedla
a čeká, abys nasedla.
Popožeň ho patou do slabin
a nech se vést, on již cestu zpátky zná.
Tvá volba byla správná, tak rychle zmiz
smaž kus tohoto života a zanech volovin!!!
Trpělivost má Démona Noci není bezmezná!“
Na divokém černém oři, jemuž z huby
žhavé plameny jdou, sedí dívka snědá
a žene se tryskem černou tmou
ze záře ohňů … ke Slunci.
Mladý doktor vešel do dívčího pokoje a usadil se na malou židličku, která byla u její postele. Nespala, jen se dívala do stropu, po kterém lezla černá moucha a mile se usmívala.
„Ahoj Sandro, tak co se stalo tak naléhavého, že to nemohlo počkat ani vteřinku?“ Doktor pozdravil svojí pacientku a rozvázal jí popruhy, aby si dívka mohla protáhnou paže.
„Pane doktore, já za ním byla, spala jsem s ním a pak se to ve mně zlomilo. Po aktu měla být svatba a já se mu vzepřela. Hrůza a děs, Edgar Allan Poe by to nenapsal o nic lépe, protože já svůj příběh dokonale prožila. Jako Andromeda jsem visela na římse u tisíců ohňů…, křik a sténání mladých panen…, děsný smích Démona Noci. Já se mu postavila, dokázala jsem to, pane doktore, já to dokázala!“
„No a co bude další noc? On se smířil, že jsi odešla? Proč máš tak velkou jistotu, že se Démon nevrátí do tvého života?“
„Protože jsem se s tím netvorem osobně setkala a on mi to slíbil. A já mu věřím, protože jsem tam byla osobně.“
„Ale on přece není.“
„Vy mi stále nevěříte, že ano? Ale já tam opravdu byla, dokázala jsem to!“
„Věřím ti, ale... Víš Sandro, ono to …“
„ Děkuji vám, vám opravdu věřím“.
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz